Láska je mocná čarodějka ... a ta si nevybírá - Kapitola pátá - Prázdniny

Kapitola pátá – Prázdniny


Čas plyne opravdu rychle.
Začátek prázdnin byl v nenávratnu a Harry už trávil v Doupěti druhý týden.
Zatím se jim podařilo zjistit, že jeho strýček by se měl jmenovat John a byl údajně rozvedený.
Až když přijela Hermiona, začaly se věci konečně hýbat pořádně kupředu.
Byla z nich nejdůvtipnější a dokázala si rychleji dát dvě a dvě dohromady.
Harry teď držel údajnou adresu místa, kde by mohl žít jeho strýc.
Byl nervózní.
Nechtěl, aby s ním chodili.
Raději by tam dorazil sám, je to přece jen jeho strýček.
Nebylo mu ještě sedmnáct, a tak pro tentokrát cestoval autobusem.
Čekala ho sice dlouhá cesta, ale na jejím konci viděl pozitivum.
„Harry, musíš nám slíbit, že na sebe dáš pozor,“ strachovala se Hermiona.
„Slibuji, že na sebe budu dávat pozor.“
„A zbytečně na sebe neupozorňuj, ano?“
„Nebudu. Hůlku nechám schovanou a použiju ji jen v nejnutnějším případě. Ale doufám, že taková situace ani nenastane.“
„Tak dobře – šťastnou cestu a dej nám vědět, jestli je vše v pořádku.“
„Ale no tak, Hermiono, Harry se o sebe umí postarat sám.“
„Já vím, Rone, ale já ho tak nerada někam pouštím samotného.“
„Jestli jste si nevšimli, tak já jsem ještě pořád tady,“ vstoupil jim do hovoru Harry, „díky, vám oběma, že jste mi pomáhali. Teď to vážně musím zvládnout už sám. Tak se tu mějte a já se vrátím co nejdříve,“ řekl nakonec, objal se s Hermionou i s Ronem a nastoupil do autobusu, který ho měl dovést do cíle.

Cesta byla opravdu dlouhá a únavná.
Harry už dlouho necestoval mudlovským způsobem.
Zvykl si využívat všechny výhody, které se mu nabízely v kouzelnickém světě.
Ať už šlo o koště nebo o letax – obojí bylo pohodlnější a hlavně rychlejší.
Konečně dojel na konec své cesty.
Byla to malá vesnička na východě země.
Skoro až na pobřeží.
Rozhodl se zeptat, kde by měl hledat strýčkův dům.
Vešel tedy do malého krámku, který spatřil jako první.
„Dobrý den,“ pozdravil.
„Dobrý, přejete si?“ zeptal se trochu nedůvěřivě prodavač.
„Chtěl jsem se zeptat, kde bych našel Spring Lane?“
„To musíte zahnout doleva, jít kousek rovně a zahnout poté doprava, tam je vámi hledaná Spring Lane. Za kým jste vlastně přijel?“
„Děkuji,“ odpověděl Harry zdvořile a rychle z krámku vytratil, neměl rád, když se ho lidé zbytečně vyptávali.
Takže nejdřív doleva a poté doprava, fajn. A tady je to. Tak vzhůru vstříc osudu…
Harry přišel k ne příliš velkému domu, před kterým stálo auto.
Jeho značku nepoznal, nic mu neříkala.
Otevřel vrátka a vešel na předzahrádku.
Dodal si odvahu a zazvonil na zvonek.
Nic se nedělo, tak to zkusil znovu.
Už už se chystal odejít, když se za rohem domu objevila dívka.
„Ahoj! Hledáš někoho?“ zeptala se přátelsky.
Sluší jí to, objevilo se Harrymu v mysli.
„Ahoj, já … no – prý by tu měl bydlet John Potter, je to tak?“
„Jo, ten tu bydlí, potřebuješ od něj něco?“
„Rád bych s ním mluvit, je to možné?“
„Teď těžko, je v práci, vrací se kolem páté.“
„Aha, tak já přijdu později.“
„Nechceš tu na něj počkat?“
„Nerad bych překážel.“
„V pohodě. Ty se s Johnem znáš dlouho?“
„Popravdě ho neznám vůbec.“
„Tak pojď na čaj a já ti o něm zatím něco prozradím.“
Harry se usmál.
Měl štěstí, že tu na ni narazil.
Když bude o strýčkovi něco vědět, určitě pro něj bude setkání s ním jednodušší.
„A ty jsi kdo, jestli se můžu zeptat.“
„Já jsem Lucy, jsem jejich au-pair – taková ta holka pro všechno,“ upřesnila, když se na ni Harry díval nechápavě.
„Takže jim pomáháš s domácností a tak?“
„Hm, přesně tak – s domácností, s dětmi, … Tak nějak co je potřeba.“
„A jak dlouho u nich už jsi?“
„Pátým rokem.“
„Takže znáš Johna a jeho rodinu dobře?“
„Dalo by se říct, že jo.“
„A řekneš mi o něm teda něco?“
„Jasně, vždyť jsem ti to slíbila. Jen ještě jsi mi neřekl, jak se jmenuješ ty…“
„Jé, promiň – já úplně zapomněl – jsem Harry, Harry Potter.“
„Takže ty jsi ten slavný Harry Potter?“
„Nevím, zda zrovna slavný, ale jo. Ty jsi o mě něco slyšela?“
„Přehnaně skromný, jako ostatně vždycky, viď? Asi tě překvapuje, že tě znám, když jsem mudla, že jo? No, tady v té rodině se o tobě hodně v posledním době diskutovalo – zemřel ti prý kmotr. To je mi moc líto, Harry.“
Způsob jakým to řekla, ho zaskočil, jako by přesně věděla, jak se cítí.
„Mluvili jste o mě? A ano, bohužel je pravda, že mi zemřel kmotr.“
„No, on John – tvůj strejda chtěl už tenkrát, když zemřel Sirius – jmenoval se tak tvůj kmotr, že jo,“ ptala se ve větě a přitom se dívala na přikyvujícího Harryho, „zkontaktovat tě, jenže jeho manželka Caroline byla proti – ona bývá občas docela protivná…“
„Takže strejda je fajn a jeho žena ne?“
„Ne, že by nebyla – je svá a musíš ji poznat, abys věděl jak na ni – nesmíš na sobě dát znát jedinou nejistotu, jinak ti utrhne hlavu zaživa – teda obrazně řečeno.“
„Hm. A co jejich děti?“
„Ty jsou fajn. Nejstarší je Lauren. Té je dvanáct a mám takový pocit, že patří do Nebelvíru, pak je George…“ chtěla pokračovat Lucy, když ji Harry přerušil.
„Počkej! Do Nebelvíru žádná Potterová nechodí – to bych přece věděl!?“
„Ona tam je myslím pod dívčím přímením své matky – Smithová nebo tak nějak…“
„Cože? Lauren Smithová je moje sestřenice?“
„Ano, je,“ potvrdila mu Lucy.
„A já si říkal, že se do mě snad zamilovala – pořád se na mě tak zamyšleně dívala…“
„No, tak určitě to nebude z toho důvodu, že by tě milovala… Asi pro ní bylo těžké vědět, že jsi její bratranec a přitom ti nic nesmět říct… Takže další je George,“ vrátila se Lucy k představování rodiny Potterů, „tomu bylo devět, je to takový malý čertík milující svou matku – ze začátku jsem s ním měla hodně práce, trvalo delší dobu, než jsem si získala jeho důvěru… Ale jinak je to fajn kluk. No a konečně poslední je Amy. To je benjamínek – jsou jí čtyři a chodí do školky. Roztomilá, ale trochu vzteklá holčička – hodně se podobá své matce.“
„A myslíš, že budou rádi, že mě tu uvidí?“
„Já nevím. John asi ano, Caroline už asi méně – je naštvaná na tvého otce – asi se s ním v minulosti nějak nepohodli. Ale netuším, o co šlo – o tom nemluvili...“ zamyslela se Lucy. „Jéžiš! To je hodin! Strašně to s tebou uteklo! Budu muset jet pro George a Amy – ona malá Amy chodí na balet a George zas do šachového klubu – rodiče nechtějí, aby jen tak ztráceli o prázdninách čas. Nejstarší Lauren je na prázdninách u své kamarádky za školy.“
„A nevadilo by ti, kdybych za tebou přišel zase zítra?“
„Klidně přijď, aspoň tu nebudu tak sama – zkusím stihnout udělat všechno hned po ránu, a pak bychom mohli vyrazit někam ven, souhlasíš?“
„Proč ne.“
„Ok, tak se na tebe budu těšit, Harry!“ řekla upřímně.
„Lucy, já taky,“ odpověděl jí. Je zvláštní, jak je mi s ní dobře. Dívka, kterou vůbec neznám a přitom se s ní cítím naprosto úžasně. Jako bych jí znal celý život. Má něco do sebe.
„Nechceš někam vzít,“ zeptala se, ale pak se zarazila, „vlastně hloupost – ty se přemístíš, že jo – je to pohodlnější a taky rychlejší…“
„Ne, já se nemohu ještě přemísťovat. Takže rád tvou nabídku přijmu.“
„Dobrá, tak pojďme.“
Lucy nasedla do svého auta, Harry si sedl po její levé ruce na místo spolujezdce.
Během několika minut dorazili do města.
Harry poděkoval za odvoz a šel si najít hotel, ve kterém by se mohl na několik dní ubytovat.
Lucy nejprve vyzvedla malou upovídanou Amy a poté George.
Ani slůvkem se před nimi nezmínila, s kým se dneska setkala.

Harry seděl ve svém hotelovém pokoji a přemýšlel o tom, co se od Lucy dozvěděl.
Takže jeho strýček přece jen žije!
A dokonce má i rodinu!
Má tetu, dvě sestřenice a bratrance!
To je lepší, než vůbec mohl doufat.
Snad bude mít Lucy pravdu a budou rádi, že mě vidí… Vždyť já přece nemůžu za to, co bylo mezi nimi a mým otcem… Navíc už je to dávno. Co jim ale otec mohl asi udělat? Ze vzpomínek Snapea už vím, že nebyl jenom dobrý a dokázal být hodně arogantní. Ale srdce měl přece dobré, tím jsem si téměř jistý… Kdybych se tak s nimi už mohl setkat. Ale ještě to nejde – je to moc brzy, musím ještě počkat. On pravý čas přijde.
Harry se rozhodl, že napíše dopis Ronovi a Hermioně, přece jen jim slíbil, že se ozve.

Ahoj Herm a Rone,
Tak jsem ho našel! Ještě jsem s ním nemluvil. Jen je tu jedna slečna – Lucy – je moc milá. Bydlí u nich, myslím, že říkala, že je tu jako au-pair (Rone, Hermiona Ti vysvětlí, co to znamená) a už je u mého strýčka třetím rokem, takže rodinu zná velmi dobře. Dneska jsme neměli moc času popovídat si, měla ještě své povinnosti, ale domluvili jsme se na zítra, že za ní zase přijdu. Těším se, že se dozvím něco nového o své rodině.
Brzy se Vám zase ozvu.
Harry.

Druhý den se Harry znovu vydal za Lucy.
Počasí jim přálo, a tak se rozhodli, že si zajedou na pobřeží.
„Je tady nádherně!“ vydechla.
„Jo, to je,“ souhlasil s ní Harry.
„Prvně jsem tu byla s dětma – teda jako s Lauren a Georgem. Vzali mě sem na krátký výlet na kole. Byla tu s nimi legrace, i když jsem o ně měla celou dobu strach, přece jen jsme kousek od útesů, ale oni byli bezstarostní – tím mě vždycky dostali. Mám je ráda.“
„Všechny?“
„Ano, všechny – i Caroline – svým způsobem. Občas není jednoduché s ní vycházet. Jak jsem ti řekla už včera, je prostě svá. Musíš se jí dostat pod kůži, aby tě začala brát vážně a taky aby tě alespoň v rámci možností respektovala…“ tiše vzdychla. „Tohle bylo snad nejtěžší. To aby mi věřila, aby mě respektovala a nepovažovala za vetřelce, který zrovna pobývá v jejím domě.“
„Bylo to asi hodně těžké, viď?“
„To ano – ale já se jen tak nevzdávám! Nikdy a v ničem! Dokud není boj jasně prohraný, vždycky je tu možnost, že se vše obrátí ve tvůj prospěch…“ dodala a téměř neznatelně na Harryho mrkla.
Pousmál se.
„A co John, můj strejda? Jaký ten je? Byl na tebe hodný?“
„John byl úžasný od začátku. Byl to v podstatě můj druhej táta – vzhledem k jeho a mému věku by to bylo možné. Vždycky říkal, že jsem pro něj něco jako jeho třetí dítě – v tu dobu ještě Amy nebyla na světě. A já byla šťastná, že jsem tu našla svého spojence, i když možná právě to nebylo Caroline po chuti. Žárlila a občas možná na mě žárlí ještě dodnes, přestože jsem jí k tomu nikdy nedala nejmenší důvod… Ale co – ona už jiná nebude a já se tím už dávno přestala trápit. Užívala jsem si toho, že mě mají rády děti a John a jezdila s nimi na výlety, chodila na procházky – prostě byla s nimi. Ona totiž má málokdy čas na něco, co se týká rodiny. Ale je pravda, po narození Amy je to o moc lepší – zřejmě si uvědomila, že je život příliš krátký a práce počká.“
Harry tiše poslouchal.
Snažil se všechny nové poznatky správně uspořádat.
Bylo toho ale hodně – rozhodně to nebylo jednoduché.
Jasné bylo, že mu Lucy záměrně neříká všechno.
Patrně chtěla, aby se svou rodinou seznámil sám a udělal si o nich svůj vlastní obrázek.
Nechtěla mu podsouvat své myšlenky a názory.
Po chvilce ticha se první ozvala Lucy.
„A co ty, Harry? Jaký vedeš život? A kde jsi vlastně tak dlouho byl? Popravdě jsem se těšila, že tě poznám. Je to pro mě čest, že tu se mnou sedíš a mluvíš, i když jsem jen mudla – rozumím tomu, co jsi udělal a jistě ještě uděláš pro kouzelnický svět,“ zářivě se na něj usmála, když viděla jeho rozpaky.
Harry cítil, jak mu hoří tváře.
Tohle od ní nečekal.
Byla moc milá.
Možná víc než milá.
Harrymu s ní bylo dobře.
Bylo to, jako by ji znal celou věčnost a ne teprve dva dny.
„Děkuji ti, Lucy.“
„Ale – to nestojí za řeč!“
„Lucy…“
„Ano?“
„Kdy myslíš, že bych měl přijít k vám… Ukázat se strýčkovi a tetě?“
„Záleží jen na tobě a na tom, jestli chceš, abych je na tvou přítomnost dopředu upozornila. Asi by bylo hloupé, kdyby ses uvedl tím, abys jim lhal o tom, že mě už znáš…“
„V tom máš nepochybně pravdu. Tak co zítra? Vyhovuje ti to?“
„Samozřejmě. A mám je připravit na to, že se někdo staví na večeři?“
„Asi ano – bude to tak lepší, když na to budou připraveni.“
„Dobře. Musíme se teď vrátit – čekají mě opět mé povinnosti a také se budu muset věnovat dětem… Zítra se teda uvidíme pravděpodobně až večer, že jo?“
„Hm. Musím se na to připravit.“
„Chápu. I tak se na tebe budu těšit.“
„Já také,“ řekl popravdě Harry.


Co asi dělá celé prázdniny Harry? Napadlo Draca. Co by dělal – užívá si je, jako každý jiný… Určitě se nenudí zavřený doma jako já. Možná má přítelkyni, a tak všechny dny a noci tráví s ní. A kdyby, tak co? Tak by mi to nepochybně vadilo. Proč by se měl věnovat nějaké zrzce než třeba raději… mě? Jenže on mě nechce… Kdyby ano – snažil by se mě na konci školního roku nějak zkontaktovat… Nějak by naznačil – třeba jen slůvkem, že pro něj prázdniny budou neskutečně dlouhé… Jenže to se nestalo… Nejspíš mu vůbec nechybím. Sakra! O čem to tady přemýšlím? Přece mě nemůže zajímat Potter? Ne takhle… To přece nejde! Jsem Malfoy – najdu si krásnou ženu, budu s ní mít kupu potomků a zemřu v jejím náručí… Tak takhle to určitě nebude…Jen ta představa se mi hnusí… Raději budu sám, než tohle…


A/N: Mé obrovské díky za beta-read patří opět nejskvělejší Viviane! ;o)

4. Kapitola || 6. Kapitola

Kapitola pětadvacátá - Fakta a domněnkyKapitola čtyřiadvacátá - Kolotoč událostíKapitola třiadvacátá - Smrtijedi o sobě dávají vědět...Kapitola dvaadvacátá - Události se daly do pohybuKapitola jednadvacátá - Plány a odhaleníKapitola dvacátá - Nejistá budoucnostKapitola devatenáctá - Lepší zítřky?Kapitola osmnáctá - Cesta zpátkyKapitola sedmnáctá - Sladké probuzeníKapitola šestnáctá - PrasinkyKapitola patnáctá - Pozdní návratKapitola čtrnáctá - Smrtijedská schůzeKapitola třináctá - VýletKapitola dvanáctá - Tajná schůzkaKapitola jedenáctá - Školní večírekKapitola desátá - Příjemně strávené odpoledneKapitola devátá - Malfoy ManorKapitola osmá - PozváníKapitola sedmá - Návrat k povinnostemKapitola šestá - Setkání s ...Kapitola pátá - PrázdninyKapitola čtvrtá - VzkazKapitola třetí - Překvapivé zjištěníKapitola druhá - Strýček a tetičkaKapitola první - Tichošlápkův dopis